Kořeny mé touhy po cestách
Cestovatelská duše je jako batát – nenápadná, ale plná chuti.
Cestování pro mě není jen o zavazadlech a letenkách.
Je to o kořenech – těch, které zapustil můj táta, když mě naučil milovat svět.
A taky o odvaze, kterou jsem si vzala od žen mého života.
Otec, dobrodruh s velkým D
Cestování. Pro někoho jednou za rok týden v Chorvatsku, pro někoho únik od reality… a pro někoho, jako jsem já, způsob života. Když se mě někdo zeptá, proč vlastně pořád cestuji, odpověď je komplikovaně jednoduchá: mám to v krvi. A za tuhle „cestovatelskou krev“ vděčím jednomu člověku – svému otci.
Můj táta nebyl obyčejný člověk. Byl dobrodruhem tělem i duší. Toužil po svobodě, po nových místech, po příbězích, které si nenajdeš na mapě. Když byl mladý, prostě sbalil batoh a nasedl do vlaku – žádné plány, žádné rezervace, jen touha poznat svět. Pro ostatní možná trochu „lumpárny“, jak by s úsměvem řekl. Pro mě? Lekce o životě, svobodě a odvaze.
Jeho příběhy o setkáních s cizinci, o moři a horách, o nečekaných zvratech na cestě – to vše ve mně vyvolávalo fascinaci. Pamatuji si, jak mi říkal: „Život je krátký, tak ho žij naplno. Neboj se výzev. A nikdy nepodceňuj sílu náhody.“
Tyhle slova se mi vryla do srdce. A staly se mým životním mottem.
Jednou z nejkrásnějších částí mého dětství byly letní prázdniny u moře. Táta mě naučil plavat, potápět se a dívat se pod hladinu stejně zvědavě jako na oblohu. V zimě jsme jezdili na hory – k přírodě jsme přistupovali s respektem i radostí. Věřím, že ani netušil, že mi tím dává základy pro celý můj budoucí život.
Síla žen mého života
Jednou z nejdůležitějších částí mého dětství byly letní prázdniny. Každé léto jsme strávili u moře, kde mě táta učil plavat, potápět se a milovat oceán tak, jak ho miloval on. Když jsme nebyli jsme u moře, byli jsme v zimě na horách. Naučil mě vážit si přírody, nebát se, milovat zvířata, hledat výzvy a nikdy se nevzdávat.
Těmito zážitky mi táta položil základ pro mé pozdější cestování a myslím si, že to ani neví…
Ale nebyl to jen on, kdo mě formoval. Moje mamka a babička byly (a jsou) neuvěřitelně silné ženy. Naučily mě odhodlání, lásce a tomu, že i když život někdy není fér, my můžeme být férové samy k sobě.
Ukázaly mi, co znamená houževnatost. Jak se postavit výzvám. Jak stát nohama pevně na zemi, i když srdce touží lítat.
Díky nim jsem pochopila, že za každým cestovatelem stojí někdo, kdo mu dal odvahu vyrazit. A že i vnitřní síla může být tichá, ale nezlomná.
Kořeny zůstávají
Když mi bylo patnáct, naše cesty s tátou se rozdělily. A i když už není součástí mého života, to, co mi dal, ve mně zůstává. Nejde o přítomnost – jde o otisk, který zanechal.
Takže když se mě někdo zeptá, proč cestuji, odpověď je už vlastně jednoduchá:
🧭 Cestovatelskou vášeň mám po svém otci. A sílu na tu cestu mi daly ženy mého života.
Cestování pro mě není jen o destinacích. Je to způsob, jak poznávat svět… a při tom poznávat sebe.
A co ty?
Doufám, že ti tenhle příběh přinesl kousek inspirace. Možná v sobě cestovatelskou duši teprve objevuješ. Možná ji máš dávno probuzenou. Ale ať je to jakkoliv – nikdy není pozdě vyrazit.
Náš svět je plný nádherných zastávek.
