Můj svět tlumočnice znakového jazyka
(Ne)patření do světa neslyšících: O světě, který jsem milovala, ale do kterého jsem nikdy úplně nepatřila
Obsah:
Jak začala cesta, kterou jsem si sama nevybrala
Kdysi jsem chtěla dělat se zvířaty. Nebo s lidmi.
Chtěla jsem dělat něco, co má smysl a pomáhat.
Jenže, jak už to v životě bývá – fyzika ani chemie mi moc nešly, a na medicínu to nestačilo.
Někdy nás život zavede na cesty, které bychom si sami nevybrali — ale právě tím nás obohatí.
Můj příběh nezačal velkým plánem. Začal jedním chybějícím bodem u přijímaček.
A náhodným letákem v ruce neslyšícího muže na nádraží.
Nevím, jestli tomu říkat osud.
Netušila jsem, že ten moment otočí můj život o sto osmdesát stupňů.
A tak jsem se skrz ten letáček přihlásila na roční kurz znakového jazyka – a najednou jsem nechtěla dělat nic jiného.
Později se mi podařilo dostat na bakaláře na obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK.
Vešla jsem do světa znakového jazyka — světa, který mluví rukama, pohledy a tichem mezi slovy.
Svět, který fascinuje – ale kam nepatříš
Znakový jazyk mě uchvátil.
Je přirozený, syrový, opravdový.
Každý znak, každá mimika je plná významu.
Tlumočení není jen o překládání znaků.
Je o empatii, rychlém rozhodování, pochopení emocí mezi řádky.
A taky o nesení cizích příběhů. O tom stát mezi dvěma břehy – a někdy nevědět, kam vlastně patříš.
Studovala jsem. Učila se. Nasávala.
Světem neslyšících jsem byla fascinovaná.
Ale nikdy jsem k němu úplně nepatřila.
A vlastně – hned na první hodině předmětu „Kultura neslyšících“ na vysoké škole nás na to jemně připravili.
Slyšící nikdy nebudou plnohodnotnou součástí světa neslyšících.
Můžeme být přátelé, můžeme být tlumočníci, můžeme respektovat a obdivovat – ale stát se skutečnou součástí? Ne.
Nikdy nebudeš domorodcem v téhle zemi rukou a ticha.
Tehdy jsem to pochopila hlavou.
Až o mnoho let později jsem to pochopila i srdcem.
Co bylo krásné (a co ne)
Když to klaplo – když obě strany rozuměly, když bylo cítit to tiché „ano, chápu tě“ – bylo to jako malý zázrak.
Tenhle pocit mi nikdo nevezme.
Ale taky to bylo těžké.
Sedět na policejní stanici u těžkého případu. Tlumočit zlou diagnózu.
Být svědkem diskriminace, nepochopení, předsudků – a vědět, že nemůžeš změnit všechno.
Tlumočník je tam, kde by někdy nejradši nebyl.
Tlumočí slova, která by někdy nejradši nepřeložil.
A pořád zůstává neviditelným mostem, ne aktérem.
Když snaha nestačí
Později jsem se o osvětu snažila víc, než možná bylo zdravé.
Chtěla jsem být víc než mostem.
Chtěla jsem, aby slyšící svět viděl tu krásu, kterou jsem poznala já.
Dělala jsem YouTube videa o znakovém jazyce, s neslyšícími lektory, s respektem, srdcem i veškerým nasazením.
Snažila jsem se vzdělávat, spojovat, bourat předsudky.
A spoustu lidí jsem díky nim inspirovala – desítky přihlášených do kurzů znakového jazyka.
Mnoho lidí otevřelo oči.
Ale místo podpory přišel hejt.
Od komunity, kterou jsem se snažila chránit, přiblížit, osvětlit.
V komunitě, kterou jsem chtěla chránit, jsem se cítila jako vetřelec.
A ve světě slyšících jsem byla někým, kdo mluví způsobem, kterému ne každý chtěl naslouchat.
Nikde jsem úplně nepatřila.
Ztrácet se a nacházet se
Tlumočník má být neviditelný.
Má být hlasem, který nepatří jemu.
Má být přítomný — ale neviditelný.
Ale pravda je, že tlumočníků je zoufale málo.
A tak často přijde tlak.
Tlak, abyste brali všechno.
Tlumočili v prostředích, kde se necítíte bezpečně. Tlumočili věci, na které nejste připraveni – lidsky, profesně, emocionálně.
Cítíte se špatně, když řeknete „ne“.
Cítíte se provinile, že jste nepomohli.
Že tam „kvůli vám“ nikdo jiný nebude.
A tak to vezmete.
A pak tam stojíte — a každé vaše gesto, každé vaše slovo, každý váš pohyb je sledovaný a hodnocený.
Nejen klienty.
Ale i komunitou, která vás vnímá a hodnotí přísněji, než tušíte.
Čím víc jsem se snažila dělat všechno správně, tím víc jsem ztrácela samu sebe.
Ztrácela jsem radost. Spontánnost.
Ztrácela jsem vlastní hlas.
„Říct ne není slabost. Je to odvaha.“
Hranice, o kterých se nemluví
Jako tlumočník byste vlastně neměli veřejně mluvit o znakovém jazyce.
Je to něco, co patří komunitě.
Čím víc jsem se snažila dělat správné věci, tím víc jsem cítila, že jsem někde v šedé zóně, kde „nepatřím dost“ ani na jednu stranu.
Začala jsem se bát mluvit nahlas.
Bála jsem se být jiná.
Až jsem si uvědomila, že jsem vlastně přestala být — sama sebou.
Tichý tlak
S tlakem na práci přišel i jiný, tišší tlak.
Tlak na dobrovolničení.
Na to být vždycky k dispozici, dělat víc, než je běžné — protože „je to přece důležité“, „je to pro komunitu“, „je to poslání“.
A ten tlak nepřicházel jen z komunity neslyšících.
Přicházel i od kolegů. A nejvíc — od našich šéfů.
Nenápadné očekávání, že dáš víc, než bys měla.
Že o odměně nebudeš mluvit nahlas.
Že v tichosti poneseš víc a ještě za to poděkuješ.
A nikdo se neptal, jak dlouho to půjde.
Nikdo se neptal, jestli to zvládneš — psychicky, fyzicky, finančně.
Pracovala jsem jednu dobu od nevidím do nevidím.
A i když jsme dávali všechno, nikoho nenapadlo, že i tak můžeš stát na hraně dluhů.
A tak jsem se postupně naučila, že mít hranice je skoro hřích.
Že říct si o spravedlivou odměnu je něco, za co bych se měla cítit špatně.
Že moje hodnota je v tom, kolik toho udělám zdarma a bez řečí.
A i když jsem si to dlouho neuvědomovala,
tohle tiché podkopávání vlastní hodnoty bylo možná tím největším břemenem ze všech.
Přes všechno zůstávají okamžiky, na které nikdy nezapomenu
Ne všechno bylo těžké.
Ne všechno bylo o tlaku a tichém odcházení.
Můj nejkrásnější moment?
Tábor pro seniory neslyšících.
Bez přípravy jsem se ocitla na odborné přednášce, která měla trvat patnáct minut — nakonec jsem tlumočila skoro tři hodiny v kuse.
Tlumočník by se měl po čtvrt hodině střídat, protože koncentrace a schopnost zachytit všechno správně rychle klesá.
Já tam ale byla sama.
Ruce mě brněly, hlava se točila, tělo sotva stálo.
A pak — po skončení — se stalo něco, co mě dojímá dodnes.
Všichni ti neslyšící senioři vstali od stolů, přišli ke mně a začali mi masírovat ruce a záda.
Jemně, vděčně, s úsměvem.
Bez slov, ale s tolik řečící vděčností.
Nikdy na to nezapomenu.
V těch chvílích jsem věděla, proč jsem tu cestu vůbec začala.
Musela jsem odejít
Ne proto, že bych nemilovala znakový jazyk.
Ne proto, že bych přestala respektovat komunitu.
Ale proto, že jsem přestala respektovat sebe.
Po letech práce, vyhoření, vděku i bolesti jsem si uvědomila, že musím jít dál.
Že můžu být vděčná za to, co jsem se naučila – a zároveň si přiznat, že tahle cesta už není ta moje.
A tak jsem zavřela tuhle kapitolu.
S vděčností. S bolestí.
S vědomím, že některé světy můžeme milovat — a přesto vědět, že nejsou naše.
A i když jsem nikdy úplně nepatřila, a i když jsem nakonec odešla — svět neslyšících ve mně zůstane.
Zůstane v tom, jak vnímám komunikaci. V tom, jak vidím lidi. A hlavně v přátelstvích, která mi z té cesty zůstala.
Přátelství s neslyšícími přáteli, kterých si vážím víc, než dokážu říct.
Můj Sweet Batátový závěr
Dnes žiju jinak.
Žiju mezi cestami, batáty a západy slunce, které voní po svobodě.
Ale někde uvnitř mě je stále ta dívka, která poprvé viděla, jak ruce mluví.
A pokaždé, když vidím někoho znakovat — usměju se.
Protože i když jsem odešla, něco ze mě tam zůstalo.
A možná o tom život je.
Ne o tom, kam patříme navenek —
ale o tom, co si neseme v srdci.
Díky, že jste si 🩶 Kristýna
Proč byste se měli učit znakovat?
Protože znakový jazyk není jen jazyk.
Je to nový pohled na komunikaci, na svět, na druhé lidi.
Proč byste se měli učit znakovat?
Protože je to o tom, vidět.
Opravdu vidět.
o neslyšících a znakovém jazyce
Má videa o ZJ a kultuře neslyšících
